Published: May 11, 2022

Srb Branislav Panić (žijící v Kanadě) a Čech Honza Kapák (žijící v Česticích) se v minulosti potkali už několikrát, naposledy při práci na albu „Esoteric Formulae“ skupiny BANE, s kterou Honza nahrál i starší desku „Chaos, Darkness & Emptiness“ a sem tam vystupoval na koncertech, Branko na oplátku hostoval na nahrávce AVENGERU „Bohemian Dark Metal“. AVENGER je minulostí, BANE odpočívají, ale Branko nelení a vdechl život novému projektu, na kterém s ním participuje právě Honza. A nejedná se o black metal ani death metal, kterýmžto žánrům se srbský šikula v minulosti převážně věnoval, ale  nejpomalejší metalový subžánr.

ТИШИНА vychází z tradičních doommetalových kořenů devadesátých let – z dnešního pohledu možná retro, nicméně pro mě je doomové retro jinde, mnohem hlouběji v minulosti, u BLACK SABBATH, SAINT VITUS a TROUBLE, s nimiž nemá Brankův a Honzův projekt prakticky nic společného. Pokud chceme najít nějaké inspirační zdroje, tak hlavní mozek uvádí SATURNUS, OCTOBER TIDE či MOURNING BELOVETH a s tím se nedá nesouhlasit, tu a tam problesknou i stylotvůrci MY DYING BRIDE, místy i melodeathové vlivy.

Hned od začátku sází ТИШИНА na epické monumentální melodie, z kterých vystrkují růžky ostře nabroušené kytary, nicméně s nástupem vokálu se citelně ubírá noha z plynu a vše se zklidňuje, aby vyzněl hluboký pečlivě artikulovaný zpěv. Po ním kytary kouzlí a kouzlí, kouzlí i v pasážích bez vokálu a je to místy skutečná kytarová exhibice, kterou velmi citlivě doplňují pestře zahrané bicí a v minimalistických úsecích probublávající baskytara. Druhá půlka osmiminutové písně je doslova napěchovaná hitovými motivy, samozřejmě na poměry stylu, žádná selanka se nekoná.

Druhá „Две Црне Руже“ (uváděný „nepřeklad“ – „Dve Crne Ruze“ – vypadá strašně; Slované, kteří nevládnou cyrilicí, možná pochopí, ostatní nemají šanci) začíná veseleji, rozverné kytarové hrátky ale postupně nabírají překvapivý směr k alternativnímu/progresivnímu metalu/rocku, prim chvíli hraje baskytara, kytara jen tak dobarvuje dění, až s nástupem zpěvu se vrací chmurný metal, který připomíná severské doomaře, kteří si libují v přehledné stravitelnější formě žánru. Místy je to opět epické a honosné, vrcholné místo se nachází cca uprostřed písně, kde vše vygraduje, ale i zbytek songu nabízí pestrou a posluchačsky vstřícnou muziku, která nesklouzává k podbízivosti nebo lacinosti. Pro mě jsou „Dvě černé růže“ vrcholem alba, i díky zajímavým zvukům, u kterých si nejsem jistý, jestli jsou vyluzovány z kytary, nebo synťáků.

Nahrávku půlí krátká akustická instrumentálka, po které pokračuje podobně laděná hudba jako v první a druhé položce. Stále jde o jednu kytarovou eskapádu za druhou, místy s mohutnou podporou bicích, místy se naopak zvolní – nejen tempově, ale i výrazově. V ořezanějších momentech je celkem dobře rozumět zpěvu, což opět ocení jen ti, kteří chápou význam slovanských slov. Sem tam mám pocit, že Brankovi není cizí ani heavy metal, ale to jsou jen okamžiky, mnohem silněji rezonuje melodický death metal severského střihu, který je nejpatrnější v závěrečné „Заувек“. 

I přes délku songů (dvakrát přes osm minut) se „Увод...“ nejeví jako zbytečně natahovaný, k dobrému dojmu přispívá nejen zmiňovaná pestrost a melodičnost, ale i rozumná celková cca půlhodinová hrací délka a samozřejmě taky parádní zvuk, který dali chlapi dohromady. 

Zajímavý titulní motiv, jenž přináší spíš otázky než odpovědi, vytvořila Brankova manželka Aleksandra, texty jsou převzaty z básnické knihy Nad Vodama Aheronta, kterou napsal srbský autor Predrag Rava.