Pubished: March 11, 2017

Jen stěží lze tuhle recenzi začít jinak než vzpomínkou na „Sørbyen“. Když se mi album dostalo do ruky, byla pro mě Netra ještě neznámým projektem, ale to se záhy změnilo. V nahrávce, od níž jsem nic zvláštního nečekal, jsem našel perlu, která bez váhání míchala špinavý black metal, trip-hop, darkwave a náznaky jazzu do unikátního celku s omamnou atmosférou a obrovským skladatelským levelem. Tehdy se zrodila láska, která ani po těch letech nevyprchala. A následné kolaborační EP „Dreading Consciousness“ s We’rewolves, na němž se odehrával působivý experimentální hip-hop, i zpětný náslech debutu „Mélancolie urbaine“ jen potvrdily, že Netra prostě není jen jedna další kapela z mnoha, nýbrž záležitost, na jakou se nenaráží každý den.

Novinka „Ingrats“ je ve zcela jiné pozici, než bylo svého času „Sørbyen“. Nyní byla očekávání extrémně vysoko – trochu jsem se bál, že tak vysoko, až je prostě nepůjde naplnit. A skutečně – na první poslechy „Ingrats“ znělo sice dobře, nicméně bylo zřejmé, že na nadpozemskou úroveň „Sørbyen“ se tentokrát dosáhnout nepodařilo. A na tom nic nezměnil ani stále se zvyšující počet poslechů.

Přesto by bylo vysoce nefér tvrdit, že je „Ingrats“ zklamáním nebo snad dokonce špatným albem – nepochybujte o tom, že k druhému jmenovanému má nejnovější kousek z dílny Stevena Le Moana extrémně daleko. Stále je to fantastické poslouchání a jsou tu i momenty, kdy je dokonce i laťka „Sørbyen“ na dosah ruky. Ani nemluvě o tom, že „Ingrats“ prostě nemůže zafungovat s takovou silou jako předchůdce, poněvadž novince chybí (a zákonitě chybět musí) onen moment překvapení.

„Ingrats“ směřuje ještě o něco dále od blackmetalových vod, špinavé kytary nyní v oné svojské kombinaci žánrů tentokrát ustoupily víc do pozadí. První vypuštěná skladba „Everything’s Fine“, jež nastoupí hned na začátku po noirovém intru „Gimme a Break“, je tedy trochu klamavou reklamou, jelikož se v konečném důsledku jedná o jediný agresivní song na celé kolekci. Nicméně její účinek není malý a v tomto ohledu funguje podobně dobře jako svého času „A Dance with the Asphalt“.

Ne, že by se ve zbytku už kytarové riffy neobjevily, svou roli hrají i třeba v „Don’t Keep Me Waiting“, ve vyvrcholení „Live with It“, v menší míře i v dalších písních. V žádném případě už se ovšem nejedná o čistě blackmetalovou záležitost. Jasně, můžete mě chytit za slovo, že ani „Everything’s Fine“ není čistokrevný black metal, i zde vystrkují růžky další žánry a experimenty, ale ani to nic nemění, že Steven Le Moan s jediným trackem v klidu nakopává do zádele většinu DSBM pozérů.

Netvrdím však, že je tento stav špatně. Naopak mi takové směřování nijak nevadí – už je z toho důvodu, že „Ingrats“ nabízí dostatečný počet silných kompozic, které elektroničtější feeling desky plně obhajují. Popravdě řečeno, nějakým způsobem povedené a zajímavé jsou vlastně všechny písničky, jaké se na „Ingrats“ nacházejí. Nebo obráceno z druhé strany – nenajdete tu žádnou nepovedenou. I třeba tehdy, kdy už člověk začíná přemýšlet o pozdvihnutí obočí, jako se tomu děje třeba na začátku „Live with It“, hned vzápětí následuje pasáž, s níž se vše vrátí do kýžených kolejí výborné muziky. V neposlední řadě mi pak připadá, že tentokrát si dal Steve Le Moan snad ještě o kousek víc záležet na tom, aby skladby vygradoval – výmluvnými příklady se počin jen hemží.

Pokud bych měl přece jenom jmenovat nějaké takzvané vrcholy, tak rozhodně nelze opomenout působivou „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Vysoce jsem si oblíbil „Underneath My Words the Ruins of Yours“, jež opětovně přináší kouzelnou atmosféru mlhou zalitých opuštěných ulic města brzy nad ránem. Bravurní je i potemnělá „Don’t Keep Me Waiting“, dobře vystavěná „A Genuinely Benevolent Man“, v níž se objeví jeden ze vzácných agresivních momentů, nebo vysoce kontrastní „Jusqu’au-boutiste“ v samotném závěru. A to nezapomeňte, že kvality „Everything’s Fine“ jsem už rovněž vyzdvihoval… Počkat, nepřijde vám, že už jsem vyjmenoval skoro celý tracklist? Ano, je to tak, ale já říkal, že slabou věc tu nenajdete!

Na „Ingrats“ jsem se těšil skutečně moc a také jsem od počinu mnohé očekával. Jak ale vysoká očekávání výsledný dojem mnohdy pohřbívají, zde se zklamán necítím. Možná i proto, že jsem někde v hloubi věděl, že „Sørbyen“ pokořeno nebude, tudíž jsem v něco takového ani nedoufal. I přesto je však „Ingrats“ excelentním albem, jemuž většina konkurence jen zdáli kouká na záda, a navzdory některým poznámkám si stále myslím, že jde o jeden z nejzajímavějších počinů, jaké letošní rok nabídne. O výjimečnosti Netry není třeba pochybovat, tím si buďte jistí.