Published: January 6, 2018

Dnešní recenze bude jednou z těch, které jsou zasvěceny mladým a nadějným kapelám. I když jak tak o tom přemýšlím, možná to není úplně nejšťastnější pojmenování, poněvadž když něco označením jako „nadějné“, působí to dojmem, že v tom dlí nějaký potenciál, který by v budoucnu mohl být zužitkován k tvorbě výborné hudby, ale za současného stavu tomu ještě cosi schází nebo naopak přebývá.

To ale není úplně případ Kassad. Tento anglický projekt (mnoho věcí nasvědčuje tomu, že jednočlenný, ale se stoprocentní jistotou to tvrdit nemohu) možná prostřednictvím „Faces Turn Away“ vydal svůj první dlouhohrající materiál (předcházelo mu pouze sedmnáctiminutové minialbum „Humans“ z ledna 2016), ale jde o povedenou hudbu, jíž neschází vysoká kvalita, vize ani vyzrálost. A to je moc příjemné zjištění.

O úrovni Kassad může vypovídat i tvrzení, že „Faces Turn Away“ asi nejpřesněji spadá do škatulky „post“-black metalu. Na tom na první pohled samozřejmě není nic zvláštního, ale jde o to, že to říkám zrovna já. Dlouhodobě platím za nekompromisního kritika takzvaného post-black metalu, důkazy čehož lze nalézt v mnohých starších recenzích. Nemusíte se ovšem bát, že bych nyní otáčel a konečně přišel na chuť gay kytárečkám – Kassad je možná „post“-black, ale rozhodně ne blackgaze nebo podobné srance. Ostatně i proto dávám „post“ do uvozovek. Na druhou stranu, kdyby tomu někdo říkal atmospheric black metal, taky by to mělo něco do sebe, ačkoliv i v tomhle případě musíme dodat jednu věc: do obligátního klišé „přírodního“ black metalu to má taky fest daleko.

Co si pod tou škatulkou tedy představit? Řekl bych to asi tak, že Kassad na black metal nahlíží soudobou moderní (bez pejorativního zabarvení) optikou a bez okovů ortodoxnosti. To se projevuje v náladě materiálu, která je docela vzdálená žánrové misantropii, nebo třeba zvukem, dlouhými klidnými pasážemi či melodiemi – můžete tvrdit, že i to vše jde leckdy najít u „standardního“ black metalu, ale zde je to jednoduše odlišné v porovnání s prazákladní formou žánru. Ještě jinými slovy, Kassad není black metal pro lidi, kteří uctívají raw kanály, ale spíš pro lidi, kteří nosí flanelové košile a brýle s tlustými obroučkami. To nejspíš bude spoustě z vás znít víc jako něco, co by mělo člověk odradit, ale takhle jsem to zrovna v tomhle případě nemyslel. Spíš to berte jako určitou neohrabanou snahu přiblížit sound Kassad slovy.

A přitom dle rozjezdu první „Shame“ (a nejen jí) to tak úplně nevypadá. Začátek desky je totiž docela agresivní, v rychlejším tempu a se skřeky na pozici vokálů. Nicméně to netrvá dlouho a pod blackmetalovou maskou začnou prosvítat melodie a v polovině už převezme slovo hezky gradovaná lehčí pasáž. Podobně je na tom i třeba „Pariah“. Oproti tomu taková „Void“ již sází na střední tempa a trpělivé budování atmosféry, „Faces Turn Away“ na zastřený sound a monotónnost, „Drifting“ je zase téměř desetiminutové ambientní „outro“, které naštěstí nepůsobí povinným nebo zbytečným dojmem.