Published: May 8, 2015

Jméno amerických Atten Ash zřejmě mnohým nic moc neřekne. Pakliže ano, vznáším komplimenty a odesílám omluvy za podcenění. Pokud vám je ovšem tento název cizí, s čímž jsem počítal, neměli byste minout následující řádky, ve kterých se vám Atten Ash pokusím představit. Tak tedy hurá na věc.

Znáte-li death/doomové veterány Daylight Dies, k Atten Ash je to už coby šutrem dohodil. Citelnou oporou Atten Ash je totiž kytarista Barre Gambling, jenž v Daylight Dies hraje od úplných začátků, a to jak osobních, tak i kapelních. V sestavě působí mimo Gamblinga ještě dva další muzikanti, kteří se s tak bohatou kariérou pochlubit nemohou. Nezkušenost ovšem z hudby Atten Ash nesálá, což automaticky vyvolává otázku, jak velkým vlivem působí na kapelu výše zmíněný Gambling. Veškerému pídění po této informaci však dávám utrum hned v zárodku. Přede mnou přece leží nahrávka s podpisem celé kapely a o tu půjde v dalších řádcích především.

Hnacím motorem pro odstartování činnosti kapely v roce 2011 bylo utužení spolupráce zakladatele Jamese Greenea a právě Barreho Gamblinga. Je evidentní, že si tihle pánové padli hudebně do ucha. Vždyť debutová placka „The Hourglass“ vychází samonákladem již rok nato. Od té doby nějaký ten pátek uběhl a letos je naproti tomu situace jiná. Američané figurují na soupisce kanadských Hypnotic Dirge Records a ihned se rýsuje spolupráce s labelovými kolegy, žánrově spřízněnými Lycanthia z Austrálie. To nás ale nemusí pálit, neb dnes se nezaměříme na nové splitko, ale na debut z roku 2012. Do ruky se nám dostává až nyní, kdy jeho existenci Hypnotic Dirge Records oživují a znovu ho pod svou hlavičkou vypouští do světa.

Atten Ash na svém debutu předvádí ničím nefalšovaný krystalický death/doom, jenž působí ještě mnohem tradicionálnějším dojmem než vzpomínaní Daylight Dies. Co do čistě hudebního výraziva jsou obě kapely velmi úzce spjaty, to ano. Markantní rozdíl lze ale vypozorovat v kompoziční složce, která je v případě Atten Ash jednodušší a mnohem zpěvnější. Kapela však současně prokazuje dostatečnou nápaditost, která budiž zárukou, že se „The Hourglass“ i přes svou jednoduchost zas tak rychle neoposlouchá, i když nějakých deset poslechů udělá pravda své. Kapela zvolila formát separovaných skladeb. Každá z nich si žije vlastním životem, avšak současně zodpovědně dýchá i za „The Hourglass“ jako celek. Písně mají silná témata, s nimiž si na ploše kolem šesti minut Atten Ash solidně pohrávají. Nikterak prudce, ne-li nuceně, ale ladně s doomovou citlivostí. A když už jedna píseň dořekne to své, není třeba smutnit. „The Hourglass“ totiž nemá žádné výrazně hluché místo. Jakmile slovo přeci jen převezme zdlouhavější pasáž, okamžitě přichází náhlá změna, úřadující ovšem nadále v nerušivých libozvučných mantinelech.

Teď z krapet civilnějšího soudku. Atten Ash na svém debutu rozhodně nepředvádějí žádnou novátořinu a k zaslechnutí jsou veškeré death/doom charakterizující fragmenty. Hlavním hráčem jsou kytary – základní stavební kámen veškerých melodií. A melodie, to je alfa omega celého „The Hourglass“. Sklonit se před kytarami musí i vokály, což je jak případ temného chrčáku, tak i čistě znějícího sekundanta. Taktéž vokály nejsou ničím doposud neslyšeným a například ve skladbě „Born“ jsem si okamžitě vzpomněl na Tomiho Joutsena z Amorphis. A nejsou to jen nápěvy, které tuhle finskou veličinu evokují. Ostatně proč se divit, vždyť k doomu Amorphis neměli nikdy daleko. Puls celého debutu se drží konstantně nastavené linie a změny temp jsou spíš než pravidlem vzácným ozvláštněním. S rytmickou složkou je to jiné. Díky kreativitě bicích je s rytmy důkladně variováno a je úplně jedno, že nejde o nic bůhvíjak komplikovaného, co by zahrál po bicmanovi Atten Ash už jen Hellhammer z Mayhem. V kontextu předvedené muziky jedině dobře.

Co dodat závěrem? Pakliže jste nekomplikované death/doomové hudbě nakloněni, není nad čím váhat, „The Hourglass“ se vám bude líbit. Atten Ash se nevytasili s omračujícím opusem, který je třeba dokola sjíždět kvůli jeho skladatelské sofistikovanosti či dechberoucím hráčským výkonům. Stále jde jen o nesvětobornou, ale zato velmi příjemnou žánrovku s fajnovými melodiemi, do nichž jsou emoce aktérů přetaveny natolik věrně, že není od věci hlásit milé překvapení.