From: Obscuro.cz

Published: August 4, 2018

Hodina mezi psem a vlkem, hudba mezi black a doom metalem. Ponurá hudba, mlžně zakalená oparem truchlivého svítání. Kanadští Altars of Grief vydali své nové album už březnu letošního roku, ale v záplavě novinek mi drobná, nepravidelná perla unikla.

Album „Iris“ se možná blíží víc melodickému death doomu, ale má nádherné, temné chvíle, kdy zní velice efektním blackem. Atmosféra protahované deprese je zesilovaná střídáním nejrůznějších poloh hudby, ze které vyvěrají potoky pomalu se valící do hlubin. Existenciální album od března, kdy spatřilo světlo světa zvolna proráží v myslích posluchačů, je to album, které musí zrát dlouho a nacházet si spojence velmi nenápadně. Ovšem doomové publikum už je takové. Musí každé album dostatečně strávit, zažít a navyknout si na jeho specifika. Doom je komplikovaný na poslech a vyžaduje hodně soustředění.

Ta hořící obloha, která se objevuje v textech Altars of Grief, prohořívá zvolna, ale občas do ní zavane vítr. To ve chvíli, kdy se rozezní clean vocal a hudba nabere větší sílu. Klasický black ani klasický doom se v albu „Iris“ najít nedá. Kapela hledá cesty napříč subžánry. Na Altars of Grief je ostatně vidět, kam se posunula doomová scéna za posledních deset let. Prairie doom metal, tak svůj žánr nazývají členové kapely. Ať už je to cokoli, jejich hudba zaujme ve všech polohách.

Nejvíc bývá kapela přirovnávaná k Woods of Ypres a možná se zvukově obě skupiny občas skutečně dotknou, srovnání tohoto typu ale může být zavádějící. Altars of Grief jsou temnější a zvuková stopa „Iris“ je velice bohatá, mnohavrstevná. Nejsou to žádní rebelové stojící proti společnosti a chránící si žárlivé své sebevražedné tendence, jejich myšlení je zaměřeno na hudbu, na její efekt, na její dosah. „Iris“ je díky tomu opravdu vysoce sofistikované album, které si dává velký pozor na přehmaty.

K doomu nebo blacku sáhnou většinou dva typy hudebníků. Ti, kteří umí příliš málo a do takového žáru dobře schovají své instrumentační neumětelství a pak ti, co jsou už natolik dobří, že tíhnou k hudebnímu zenu. U Kanaďanů nejde o první případ a zdánlivé nečistoty jsou jen žánrovým znakem, ne hráčská neschopnost. Naopak. Album je citlivě dotažené na vrchol a občas trošku pod něj, což je záměrně inervující. Nedokonalosti ve zpěvu nebo občasné nesrovnalosti mezi zvukem cella a kytar jsou cílená bodnutí do ušních bubínků. Hned, jak se ozvou, ustanou a zmizí v záplavě elegantní harmonie.

Stejně používají tuhle disonanci Altar ve zpěvu. U některých skladeb jsem z toho dostávala neurotické záchvaty, které hned vystřídala vlna obdivného „ách!“. Hudební napětí a nepředvídatelnost řadí „Iris“ k skutečně výjimečným počinům.

Síla první skladby „Isolation“ zní ve vysoké melodičnosti, „Desolation“ je naopak neklidně blacková, Ústřední skladba „Iris“ se houpe na vlně ponurého doomu a tak bych mohla pokračovat. Album nelze přestavovat, protože jakmile by si člověk pustil skladby na přeskáčku, přišel by o celkové vyznění. Líbí se mi, když se z alba nedá udělat výběr nějakých „best of…“. Nedělitelné celky hudebních konceptů mají svůj smysl a řád a v době, kdy lidé nemají čas a chuť poslouchat celá alba, jen výseky a odlesky hudebních nápadů je „Iris“ nádherně staromódní kousek.

Kanadští mistři plodné deprese stojí pod hořící oblohou velmi pevně. Jsou jedni z těch, kdo otevírají nesmírně zajímavý a nosný subžánr  těm, kteří nemají trpělivost na zvládnutí funerálních alb. Black – doom ve velmi dynamickém podání otevírá brány i posluchačům, kterým depresivní procházka hřbitovem připadá příliš tichá a příliš nudná.